Deravý kotlík

*Chápala ho. Rozumela, že sa mu odtiaľto nechce odchádzať a pokiaľ si mala sama pred sebou dačo priznať, ani jej sa nechcelo ísť späť. Veď len teraz sem prišla, po takej dlhej dobe. Chýbal jej menší pocit slobody. Utiahnutá už bola dosť, potrebovala priestor.* Okej. Avšak mohli by sme si ísť aspoň sadnúť. Je mi hlúpe sa s tebou po takej dlhej dobe rozprávať po stojačky medzi hromadou opilcov. *riekla a bola zvedavá, čo Ron povie. Pevne dúfala v to, že sa jej Ron nesnaží vyhnúť. Zranilo ju by to. Bol predsa jej priateľom, po celé tie roky. Čo sa mohlo prípadne zmeniť? Vôbec jej to nešlo do hlavy.*

*Bola taká milá.. Stále si pripadal úboho. Stal sa človekom, ku ktorému sa ľudia správajú milo len kvôli tomu, že vyzerá, ako keby ho život zničil. Čo je z istej časti aj pravda. Ron sa pousmial, ale na jej ponuku odísť.. Nebol z nej príliš nadšený. Najmä z toho vypytovania sa.* Eh.. no.. vieš.. neviem, či je to dobrý nápad. Mne sa tu celkom páči. *Najmä preto, lebo kedykoľvek môže uniknúť. Bože ako veľmi sa za seba hanbil!*[/color]

*Všimla si výraznú zmenu jeho vzhľadu, nedala sa poprieť ani náhodou, ani prehliadnuť. Avšak nechcela sa pýtať. Nie hneď. Odlákala by ho od seba a ona bola predsa tak rada, že ho vidí! Chcela vedieť, ako sa má, ako žije, čo v súčasnosti robí a celkovo ako žije, e nevedela, či je dobré sa pýtať. Vyzeral... tak zle, zanedbano. Prišll jej ho ľúto, vážne. Premohla ju túžba pomôcť mu, ale nevedela ako a kde vôbec začať.* Ďakujem, Ron. *Venovala mu jeden milý úsmev. Napadlo ju, že šenk s obrovským množstvom ľudí asi nie je komfortným miestom na rozvíjanie konverzácie.* Nepôjdeme ku mne? Rada by som sa s tebou v pokoji porozprávala, avšak pochybujem, že toto je to pravé miesto.

A sakra.. *Povedal ako keby len tak, pre seba. Snažil sa odvrátiť pohľad a už už mal chuť sa postaviť, no nestihol.* Eh.. Ahoj.*Odvrátil pohľad, no nevydržal to a premeral si ju očami.* Vyzeráš dobre. *Uvedomoval si, že toto on o sebe povedať nemôže. Dokelu, načo som sem vôbec išiel? Pomyslel si Ron, pretože sa za seba tak veľmi hanbil. Nikdy nečakal, že by mohol tak hlboko klesnúť, no stalo sa. V kútiku duše dúfal, že sa Sar nebude vypytovať, prečo vyzerá ako bezdomovec, pretože sa mu vôbec nechcelo vysvetľovať, čo sa vlastne stalo.*

*Sediac za dreveným stolom, ktorý si už určite pamätal mnoho tvárí, mnoho ich vlastníkov, mnoho pohárov, ktoré zvykli zvierať v ruke a s úsmevom na tvári si zakaždým pripiť na zdravie, sa dívala z okna na okolitý svet. Sarah si však nemala s kým pripiť. Všetci jej známi boli preč, rozlezení po svete a ona ich dlhú dobu nevidela. Okrem Rona. Ktovie, kde je. Ktovie, ako sa má. Chýbal jej. Bol v podstate jej najlepším priateľom. Nikdy si to nepriznala, nikdy ho takým spôsobom nebrala, ale viac nebolo žiadnych pochýb. Odchod z Rokfortu oddelil ju a jej najlepšieho priateľa. Urobil prostú čiaru, ktorú bolo možné oddeliť jedine... náhodou?* Ron? *Šepla sama pre seba, takmer nečujne. Nespoznala by ho, keby niet očí. Oči totiž prezrádzajú veľa. Príliš veľa a nebolo žiadnych pochýb o tom, že ten zanedbaný muž s dlhými mastnými vlasmi je skutočne jej dávny najlepší priateľ. Nepoznala dôvod jeho náhlej zmeny vzhľadu. Možno sa pred niekym skrýva, ktovie. Ozaj netušila. Každopádne sa to mienila dozvedieť. A ako inak, než nadviazaním konverzácie, by sa danú vec mohla dozvedieť?* Ron! *Zakričala na neho v nádeji, že zastaví, že nikam neodíde.* Ron, stoj! *Vstala od stola a náhlila sa za ním.*

*Christian Max Bell. Tak znelo jeho terajšie meno. Christian Max Bell.. Jeho nové meno si stále opakoval dokola a dokola.. Znelo mu v ušiach a prišlo mu také odporné. Nalial do seba ďalší pohár whiskey a oprel si hlavu o špinavú kamennú stenu. Sedel v tmavom rohu Deravého kotlíka. Na stole stáli prázdne poháre od alkoholu. Ron vedel, že nemá dostatok peňazí na zaplatenie, no už mal plán, čo spraví. Spraví presne to isté, čo včera, predvčerom, pred predvčerom , deň predtým a ešte tie ďalšie dni predtým. Jednoducho utečie. Vyzeral ako bezdomovec. Narástla mu brada a vlasy mal príliš dlhé. Stratil prácu a bola z neho troska.* Sarah? *Zbadal ženu, jemu tak dobre známu. Uvidel svoj odraz na striebornej tácke s alkoholom. Sakra, takto ma nesmie vidieť.. Odvrátil pohľad a tvár si zakryl rukou dúfajúc, že si ho Sarah nevšimne. Nechcel, aby si ho všimla.*

Vždycky tak rychle odejde... *Pomyslel si. Sedl si zpět, dopil a odešel.*

Ano, ale ještě se uvidíme. Pošlu sovu. *řekla a šibalsky na něj mrkla. Otočila se ve dveřích a dlouze se usmála. Pak se otočila a byla pryč.*

Tak brzy?? *usmál se zklamaně. Vstal astiskl jí ruku oběma rukama. Hřejivě se na ni usmál a doprovodil ji až ke dvěřím.*

To budu ráda. *řekla a dopila kávu. Byla výborná. Zajde sem častěji.* Promiň, Williame, ale už musím zpátky na Rokofrt. *řekla a vstala. Podala mu ruku.*

No je už velká, ale je to taky sova sněžná. Je to kluk a jmenuje se Zachary. *řekl a usmál se.* přinesu ti ji ukázat.

Jé, fakt?? Popiš mi ji. Já mám sovu sněžnou, Rose. Je nádherná...*rukou, kterou si podpírá hlavu roztáhne ruce, aby ukázala jak moc je krásná...* a velká. *řekne zasněně.

Nemáš za co, Ali. *řekl. Pořád neodpověděl na její otázku.* Mám se fajn, a nového?? No pořídil jsem si sovu. *řekl.*

Tak děkuju, no.. *řekla a zrudla. Tohle ještě nikdo neudělal. Pro ní.*

Ale ano. To je slušnost, ne?? *řekl a usmál se. pomyslel přitom na Nicki, co si asi představí pod pojmem slušnost.*

*Usmála se.* Děkuju, nemusel jsi. *Myslela tím, jak platil i za ni.* Jak se máš?? Něco nového?? *řekla a podložila si hlavu rukama.*

Já?? ne, nedívám. *řekl a odvrátil oči na tu dámu, co mu nabízela objednávky. Mávl na ni a objednal pro něj i pro Ali kávu. Poděkoval a zaplatil.*

To máme. *řekne a odhalí zuby.* Proč se na mně tak díváš?? *řekla a kousla se do spodního rtu.*

Máme na sebe ale štěstí... *usmál se na ni. Zadíval se na její přívěšek, pak na její bíle prsty, paže, ramena, útlý krk a nakonec její tvář. Ty mandlovité oči. Plné rty a dokonalé obočí.*

*Pohled mu oplatila.* Tak to jsme na tom stejně. *řekla. Začala si hrát s přívěškem na mobilu. Když se na něj znovu podívala, něco jí zalechtalo v žaludku. Odvrátila se a přestalo to.*

*Vylekal se, ale vzápětí se usmál.* Alison, co tu dělám?? *Myslím na vás..* Šel jsem to sem prozkoumat a tak různě. *řekl a zahleděl se jí do očí.*

*Vešla dovnitř. Bylo to tam trochu romantické. Všude tma a svíčky. Obešla jednu starou ženu s chraplákem, která rozdávala objednávky a sedla si k jednomu stolu. Až pak si uvědomila, vedle koho sedí. V té tmě ani nevěděla, že tam je.* Williame, co tu děláš?? *Rozzářila se. Ale trochu si odsedla. Přeci jenom.*

*Vešel dovnitř, no hned si musel přivyknout na tmu, která tam panovala. Bylo to tam ošuntělé, Will nevděl jestli to tak opravdu je nebo to je naschvál. Zastavila ho nějaká žena se skřehotavým hlasem a zeptala se ho, co sis dá. Jen jí poděkoval, že zatím nic a usadil se. Myslel na NÍ. Její vlasy a smích..byla krásná.*

Lill! Čakaj! Kam ideme? *Spýta sa jej, no už ho ľudia odtlačili niekde úplne inde...*